O slovenské dění bychom se měli zajímat už z pudu sebezáchovy, říká Pavel Kosatík

18.10.2022 | Rozhovory
O slovenské dění bychom se měli zajímat už z pudu sebezáchovy, říká Pavel Kosatík

Spisovatel Pavel Kosatík původně plánoval, že o našich sousedech napíše fejetonistickou knihu, nakonec mu z toho (vzhledem k okolnostem) vyšla věcná analýza současné situace. Jmenuje se Slovensko 30 let poté a vychází v rámci podzimního Velkého knižního čtvrtku.

Vaše novinka je součástí tradičního svátku všech milovníků knih. Jaký k téhle akci máte vztah?
Vždycky jsem ji vnímal jako vztahovou akci – dává autorům mnohem víc příležitostí mluvit s lidmi, se čtenáři. Představte si, jak je člověku, který se rok morduje doma s textem sám, a nakonec vyjde ven. V rámci VKČ (Velký knižní čtvrtek, pozn. redakce) velmi rychle zjistí, jestli to mělo, nebo nemělo smysl. VKČ pomáhá budovat autorsko-čtenářská společenství, a za to jsem mu jako autor vděčný.

Jak byste svou knihu charakterizoval? Jaká je vašima očima?
Jako obvykle se ve mně vyvinula jinak, než jsem si původně plánoval. Nemám tento způsob, kdy si téma samo řekne o svou formu, nerad, i když je to trochu riskantní. Nakonec by taky nemuselo vzniknout vůbec nic.  Ale čím déle píšu, tím míň mě baví látce nějak poroučet, spíš se jí nechávám vést. Toto měla být původně kniha v podstatě fejetonistická a hodně osobní. Jezdím na Slovensko často a dlouho, znám tam dost lidí, skoro každý z nich je nějak jinak zajímavý a já jsem je chtěl tou knihou i uctít. Když jsem ale začal psát, přestal jsem si být jistý, jestli je na takové kratochvilné, byť dobře míněné psaní ideální doba.

A jak to dopadlo?
Vyšla mi z toho, řekl bych, dost věcná a místy i surová analýza současné situace na Slovensku, kde politický vývoj dospěl do hluboké krize. Lidi jsou tam politikou hodně utahaní. Už několikrát se zklamali ve svých nadějích. Hlavně mladá generace, studenti, nevidí svou budoucnost růžově. Což mě děsí, protože pokud by to vzdali mladí, společnost by už jinou naději neměla.

Prozradíte něco o jejím vzniku?
Loni v létě jsem dopsal knihu Slovenské století, která mapovala vzestup slovenské společnosti v letech 1918–1998. Byl to podle mě šťastný příběh, Slováci ty roky nepromarnili, na začátku nebyli skoro ničím, na konci byli národem se silnými demokratickými aspiracemi. Ale už tehdy, loni, mi bylo jasné, že obraz není kompletní, pokud není dotažený až do současnosti. Tedy včetně toho pozdějšího hazardování s demokracií, které se podobá i nepodobá občanské lehkomyslnosti, kterou známe i my v Česku. Takže vznikalo to celkem rychle, necelý rok. Chtěl jsem, aby to vyšlo v roce třicátého výročí rozdělení federace.

Odpověď na otázku, v jaké fázi se Slovensko nachází, je ukrytá ve 272 propracovaných stranách. Přesto, můžete něco naznačit?
V Česku si nemusíme říkat, kdo je Andrej Babiš. Taky Slováci ale v posledních desetiletích zažívají nebezpečný pokus o uchvácení státu mafiánskou strukturou, která se vytvořila okolo expremiéra Roberta Fica a jeho strany Smer. Rozklad tam do hloubky zasáhl různé složky státního aparátu: namátkou soudy, prokuraturu a policii. Pokud by se Fico vrátil k moci, což se v současnosti nezdá nepravděpodobné, vznikl by v našem sousedství silně problematický režim, v rámci Visegrádu už třetí. Nepochybně by to mělo vliv i na další vývoj u nás doma. Takže bychom se o slovenské dění měli zajímat už z pudu sebezáchovy.

A jak vidíte vzájemný vztah mezi Slováky a námi?
Posledních třicet let je nekonfliktní a zároveň lhostejný. Slováci jsou Čechům ukradení, slovenský zájem o česká témata je nesrovnatelně vyšší a vždycky byl. My Češi máme zvláštní dar nezajímat se kromě sebe sama už o nikoho.

Najde se něco, co vás na slovenské mentalitě a vidění světa překvapuje?
Oni říkají, že jsou tzv. mladý národ, v dobrém i zlém. My Češi jsme národem asi spíš starým. Oni jdou do všeho hlava nehlava, i když při tom teče krev a dost to bolí. My se spíš mezi sebou vychytrale ovládáme a utahaně při tom sípáme.

Máte na Slovensku nějaké svoje favority? Od nějakého místa, kde je vám dobře, přes jídlo až po konkrétní osobnost?
Mám tam rád hodně lidí. Je mi líto, že si víc Slováků neváží své prezidentky Zuzany Čaputové, protože je to opravdu hluboká a silná osobnost. Na slovenské krajině se mi líbí, jak je často pro člověka těžká. Ta česká je ve srovnání se slovenskou divokostí spíš taková zahrádka.

Původní profesí jste právník, jak jste se vlastně dostal ke psaní?
Já jsem práva absolvoval jako právní historik, dějiny mě zajímaly už tehdy. Za komunismu ale nemělo moc smysl se jimi zabývat, archivy, které mě zajímaly, byly nedostupné a bádat o fiktivním partyzánském hnutí v brdských lesích, jak to dělal Čestmír Amort, mě moc nelákalo. Změnilo se to až po listopadu 1989, kdy se na lidi vyřinula spousta do té doby tabuizovaných témat a já, zájemce o historii, jsem si uvědomil, kolik toho nevím, a že se hlavně vůbec neorientuju v kontextech. Takže jsem to nevědění začal řešit stejně jako v té době leckdo: šel jsem do archivů a začal jsem si informace doplňovat.

Co vám dala novinařina, které jste se jednu dobu věnoval?
Já jsem šel v devadesátých letech do novin, abych získal určitou publikační kuráž, kterou jsem do té doby neměl. Pracovat v devadesátých letech v MF Dnes dávalo spoustu možností. Člověk mohl napsat recenzi na knížku, komentář do názorové rubriky plus navíc zprávu, pokud se k něčemu podstatnému nachomýtl, a to všechno v jediném vydání a během jediného dne. A za všecko ručil svým jménem. Byla to škola k nezaplacení, na kterou moc rád vzpomínám.

Na kontě máte řadu životopisných knih a rozhovorů. Podle čeho si dotyčné osobnosti vybíráte a máte nějaký klíč na to, jak se jim přiblížit?
Přitahují mě lidi, ve kterých cítím silný vnitřní rozpor. Rád píšu o lidech, kteří začali život třeba špatně, ale dokázali sami sebe vytáhnout za vlasy z hnoje, který kolem sebe nejdřív vytvořili. A vůbec mám rád lidi, kteří sebe sama nějak přesáhli. Psát o komunistických nebo nacistických pohlavárech mě neláká, lidi spíš než čtení o prevítech potřebují naději.

Za svou práci jste získal řadu ocenění, mj. Cenu Toma Stopparda nebo Cenu Ferdinanda Peroutky. Co to pro vás znamená?
Cen si vážím. Smysl ale cítím hlavně tehdy, když přijde čtenář, začne mi vyprávět, co ho při čtení mé knížky napadlo, a jsou to úplně jiné a nové věci, než o kterých jsem předtím psal já. Na besedách mám nejradši chvíle, když se lidi nad „mým“ tématem na konci začnou bavit mezi sebou. Pokud v nich ty mé knihy nastartovaly něco, co už je dál jen jejich, nevím, co bych měl žádat víc.

Máte vy sám čas a prostor číst?
Já bych bez možnosti číst umřel. Kolikrát si říkám, že jsem si vybral psaní jako zvlášť rafinovaný způsob práce, kdy člověk leží v knihách z podstaty a nikdo mu to nemůže zakazovat.

Najde se nějaká knížka, která vás zásadně ovlivnila?
Těch byly spousty. Bavíme-li se o klíčovém věku plus minus patnácti let, tak to bylo Salingerovo Kdo chytá v žitě, Schulzův Kámen a bolest, Faulknerovo Srpnové světlo. A mnoho dalších.

Čím si čistíte hlavu? Z čeho čerpáte energii?
Jsem věřící, tj. nikdy nejsem na nic sám, to mi pomáhá. V těch jednodušších věcech často všecko spraví týden na horách. A někdy stačí i odpoledne s nejmladší dcerou: je jí devět, jde do prepuberty, nemáme to jeden s druhým lehké, ale já se z jejího prožívání dozvídám spousty věcí, které by mě jinak nenapadly. Je hodně citlivá a dostává mě tím.

A na co se aktuálně nejvíce těšíte?
Na dobrý konec války na Ukrajině. A na to, že my Češi konečně vezmeme rozum do hrsti a pojmenujeme si, jakou společnost to vlastně všichni dohromady budujeme. Co vlastně chceme. A že to na základě té zformulované shody začneme dělat.

 

Pavel Kosatík (* 1962)
Spisovatel, historik a scenárista, původně vystudovaný právník. Autor řady monografií význačných osobností české historie a kultury (například Olga Havlová, Pavel Kohout, Ferdinand Peroutka), televizních scénářů a originálních sond do české historie. Bestsellerem se stala i Sběrná kniha, jeho knižní rozhovor s Helenou Třeštíkovou. Novinka Slovensko 30 let poté vychází 13. října v nakladatelství Práh v rámci Velkého knižního čtvrtku.

 

text: Martina Vlčková
foto: Peter Korček

Nepřehlédněte

Mladým mužům často chybějí ke štěstí úplně jednoduché rady, říká Peter Podlesný. Jeho podcast patří k nejposlouchanějším na Slovensku

30.11.2022 | Rozhovory

Probudil se vedle zakrvácené mrtvoly a myslí si, že je vrah. To není skutečnost, to je začátek románu Mikela Santiaga

29.11.2022 | Recenze

Colleen Hooverová: Ovládla TikTok, potom i žebříčky bestsellerů

28.11.2022 | Knižní zajímavosti

Chtěl jsem vytvořit nové ztělesnění upíra, který se od ostatních liší, říká Victor Dixen a proměnil krále Slunce v despotického vampýra

27.11.2022 | Rozhovory

Knihy, které skrývají tu správnou dávku motivace, nemusí být jen od známých autorů jako je Matt Haig nebo Mark Manson

26.11.2022 | Knižní zajímavosti

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.