Z Instagramu rovnou na pódia a do knihkupectví. Básnířka, která se stala „hlasem generace“ spíš náhodou než úmyslem, vydává po růžové prvotině Millennials novou sbírku Znamení. O tom, co jí popularita dala i vzala, proč někdy utíká ze sítí a jaké to je recitovat poezii pro desetitisíce lidí, mluví v našem rozhovoru.
 

Proč jste svou novou sbírku textů nazvala Znamení? Jaké symboly či motivy se v ní ukrývají?

Nazvala jsem ji podle básně Znamení, která je o lásce, vztazích a nevědění. A o tom je vlastně celá kniha, točí se kolem lásky víc než předchozí Millennials. Ale řekla bych, že spoustu textů, o kterých si myslím, že jsou o milostným životě, si lidé přetvoří k obrazu svému a uvidí v nich to, co zrovna potřebují.
 

Instagram (a Leoš Mareš) vám přinesl náhlou popularitu. Co vám poslední rok dal a co naopak vzal?

Dal mi nový život, úplně jinej. Dal mi příležitost dělat to, co mě baví nejvíc, psát a číst. Dal mi nové známosti, spoustu práce, tlaku, stresu, míň spánku… ale všechno to, o čem jsem si ani nesnila. Mně se plní sny, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. A co mi vzal? Já věřím tomu, že mi vzal přesně to, co jsem v životě neměla mít, jinak by mi to nevzal, život je hodný.

Vyšlo v nakladatelství Došel karamel.

Měla jste někdy, i kdyby jen na vteřinu, nutkání opustit veškeré sociální sítě?

Ano, mám to často. A dělám to. Nemám to tak, že bych chtěla odejít úplně, spíš mám dny a týdny, kdy nemám ráda lidi ani sebe. A potřebuju režim letadlo a jen tak existovat. Takže na sítě týden nic nepřidám a je mi to jedno. Důležitější je moje duševní zdraví než storíčko…
 

Jak vnímáte svou roli jako „hlas generace Millennials“? Co byste si přála svými texty čtenářům předat do života?

Já vlastně nevím, kde se vzalo, že jsem „hlas generace Millennials“, básničkou Millennials? Nevnímám se tak, prostě žiju život, píšu o tom a každý večer mám v deníčku vděčnosti věty o tom, jak je skvělý, že to po mně někdo čte. Ani nemám záměry něco předávat, moje intence je jednoduchá: psát, co cítím bez přetvářky a s kaší okolo, s tím, že v tom nejsem sama. Doufat, že když to jakkoliv pomůže mně, může to pomoct i jiným.
 

Jak byste popsala svůj tvůrčí proces? Máte nějaký rituál nebo moment, kdy se do textu ponoříte?

Mám, je to vždycky v noci, když nemůžu usnout. A vždycky to musí přijít samo. Prostě mě napadne věta a pak to jde samo. V případě, že to chci vymyslet sama, nejde to.
 

Vaše první sbírka Millennials je laděna do růžova, novinka Znamení do modra. Je v těchto barvách nějaká symbolika?

Není. Jen se mi to líbilo.

Vyšlo v nakladatelství Došel karamel.
 

Jak pociťujete rozdíl mezi natáčením básní pro Instagram a jejich psaním pro knihu? Co si zachováváte, co měníte?

Nijak. Nejdřív byl Instagram, potom knížka. Na Instagram nedávám všechno jenom proto, že na to nemám čas. Jinak nemám žádnou strategii ani marketingový plán, co dám ven a co si nechám jen v knížce. A lidi mi taky pomáhají, píšou si, co chtějí nahrát. To je dobrý.
 

Účinkovala jste na koncertu zpěváka Marka Ztraceného. Jak reagovalo publikum na to, že místo písně zazněla poezie?

Byla jsem překvapení v rámci jeho hlavního koncertu. Já vlastně nevím, Marek mě uváděl jako vílu, při které i stokiloví chlapi brečí. A bylo to tak, všechno ztichlo, zněl jen Markův klavír a můj hlas. Já jsem vnímala jen, že se klepu strachy, abych nezapomněla, a když už jsem se odvážila kouknout se někomu do očí, byly slzavý. Bylo to vždycky obrovsky silný. Ale určitě tam bylo i spoustu lidí, který to vůbec nezajímalo (smích).
 

Setkala jste se se zpětnou vazbou na vaše texty i od čtenářů mladších 13 let?

Ano, píšou mi často. Že chtějí můj názor, že píšou sami, nebo že chtějí texty, aby to mohli recitovat ve škole.
 

Co vás žene kupředu, že píšete dál?

Moje ADHD a chaos. Úzkostný a nostalgický stavy, nespavost. Nevím, co bych dělala, kdybych nepsala. To nejde.

 

Ukázka: Znamení

Jsi znamení,
co není mi tak jasný.
Jsi znamení, co mi je osudem daný.
Jsi mý jmění v prázdný peněžence, v mýho rozumu směnce.

Jsi v mý znělce každý ráno, jsi nevim, jestli je nám přáno.
Jsi ve hvězdný válce záhada i v básni od Machada: 

„Jsi na cestě mý voda, nebo žízeň?“
Jsi můj hurikán i zen, jsi něco, co nejsem si jistá, že já tobě jsem.
Jsi znamení, každý den jiný.

Jsi pláč ve smíchu, jsi smích v pláči, jsi v mým tichu.
Jsi kostka Rubikova, tak logická, že neumím tě poskládat znova.
Jsi v tarotových kartách na tiktoku. 

Jsi v toku myšlenkách i screenshotu v mým modrým oku,

jsi ve čtyřech jedničkách na espézetkách.
Jsi moje nejsilnější nevim. 
Jsi znamení, ze kterýho šílim,
slepýma střílim zámky ze vzduchu.
Jsi mi na uchu i v režimu nerušit.
Jsi znamení, který mě pokouší.
Jsi Beran, Býk, Blíženec, nebo do mě Střelec?

(báseň z nové sbírky textů Znamení)

(foto: Barbora Jelínková)

Kateřina Pokorná (* 1996)

Kariéru Kateřiny Pokorné, známé jako svojost, doslova raketově odstartovala slova Leoše Mareše, že je Supernovou české kulturní scény. Od té doby Kateřina vydala knihu textů s názvem Millennials (titul je pojmenován podle její nejsledovanější stejnojmenné básně), obsadila 2. místo v soutěži Česko Slovensko má talent a stále jede šňůru vystoupení po celé republice. Její videa se stala senzací internetu – sdílejí ji tisíce fanoušků i známé osobnosti. Ve svých textech se Kateřina zabývá milostnými a rodinnými vazbami a také vztahem k sobě samému.

V civilním životě se Kateřina věnuje marketingu a k tomu všemu zvládá i cheerleading na profesionální úrovni.

Na otázku, co vlastně pojem svojost znamená, Kateřina odpovídá: „Svojost, svojství, jáství. Je to to, čím jsme. Podstata. A nejlepší na tom je, že svojost je něco, čím jsme každý den. U svojství neplatí věta „,to jsem nebyl já“, ´, svojost se tvaruje podle naší nálady, pocitů, dění v nás. I vadivá já jsem já. A to se odráží v tvorbě. Jednou napíšu, jak jsem smutná, a jednou, jak jsem veselá. Nic není trvalé, a přesto jsem to pořád já.“


 

text: Markéta Bolfová
foto: Barbora Jelínková